STUDIO YPSILON dnes představuje jedno z předních divadel, jež má své nezastupitelné místo v historii českého divadla…

Předznamenání

Studio Ypsilon (familiárně Ypsilonka) vzniklo v Liberci roku 1963. Dnes představuje jedno z předních českých divadel, jež má své nezastupitelné místo v historii českého divadla, jehož vývoj a současnou podobu výrazně ovlivnilo. Legenda v srdci Prahy. Autorské divadlo, které nedávno oslavilo padesát sedm let od vlastního založení, přesto zdá se nestárnoucí. Divadlo s osobitou poetikou, časem prověřenou, zahraničními kritiky označovanou za bytostně českou.

Autorem grafického stylu Ypsilonky je režisér, výtvarník, spisovatel a herec Jan Schmid

Od založení dosud je systematicky rozvíjenou tvůrčí metodou Ypsilonu kolektivní improvizace. Improvizace jako otevřený způsob vnímání světa a také jako možnost autorského doplňování často různorodých iniciativ všech inscenátorů a členů souboru, prostupující všechny fáze zrodu díla. Pěstuje se herní princip, programově se pracuje s řízenou náhodou, neukončeností a neurčeností, také s herectvím, které je neustále v pohybu mezi uskutečňovanou postavou a vlastním já. Dílo je organizováno jako dynamická struktura: v otevřenosti a pohybu. Důležitý předpoklad pro všechny zúčastněné na jevišti: umět být součástí neustále se měnícího celku. Výchozí představa: divadlo jako pěstěná zahrada, jako živý, různě strukturovaný celek, ovládaný stejně jako živá příroda přírodními zákonitostmi a pravidly života, bytí a růstu.

Proto: divadlo jako záležitost organická, odkud rovněž pramení nezaměnitelný styl Studia Ypsilon, jehož koncepční silou je od počátku osobnost Jana Schmida (zakladatele, režiséra, autora, výtvarníka, dramaturga a také herce), pro jehož elementárně metaforický způsob vidění a uvažování je příznačné vědomí nedefinitivnosti věcí, nacházejících se opětovně ve stádiu zrodu a tím způsobujících stálou rozporuplnost světa, nahlíženého znovu a znovu ve stále nových souvislostech i napříč, vždy ovšem s nalézáním především toho, co je všemu společné.

Další znaky, jež nepřestávají spoluurčovat povahu a charakter divadla: syntéza, výraz, komunikativnost, autenticita a také humor. Ten jako stále přítomný, vždy osvobozující a přivádějící k nadhledu. Jakkoli je základem ypsilonské divadelnosti vizualita, dominantní roli v ní zastupuje zároveň i hudba, na jevišti živě provozovaná, uchopovaná metodicky a komplexně: jako součást celku, tj. v rovnocennosti a součinnosti s ostatními výrazovými složkami divadla. Specifikum navíc: orientace rozpoznatelná na první pohled, charakteristicky hravý vizuální „imidž“, který Schmid vtiskl Studiu Ypsilon ihned na počátku.

Spektrum

Studiem Ypsilon v minulosti prošlo či s ním je i dále různě spjato mnoho výrazných uměleckých osobností: z (nejen) herců např. Karel Novák, Zuzana Schmidová, Jitka Nováková, Miloš Bílek, Eva Zapletalová, Bohuslav Maršík, Vojtěch Ron, Jan Vala, Dagmar Bláhová, Josef Fučík, Martin Kadeřávek, Luděk Sobota, Petr Popelka, Bronislav Poloczek, Marie Durnová, Rostislav Novák, Pavel Havránek, Jiří Wimmer, Petr Kratochvíl, Ada Kohuth, Julek Neumann, Ondřej Havelka, Oldřich Kaiser, Nika Brettschneiderová, Jan Panenka, Milada (Janderová) Kratochvílová, Ladislav Gerendáš, Miloš Nesvadba, Vlastimil Peška, Světlana Nálepková, Kateřina Lírová, Miroslav Vladyka, Luboš Zajíček, Luba Skořepová, Jiří Schmitzer, Vladimír Kratina, Ivana Chýlková, Lenka Termerová, Jan Vondráček, Jana Sováková, Martin Myšička, Jan Stříbrný, Jiří Laštovka, Lenka Novotná, Jitka Schneiderová, Vendulka Kafková, Josef Zíma, Mikuláš Čížek, Barbora Vyskočilová a mnozí další, rovněž divadelní kritik, teoretik i dramaturg Zdeněk Hořínek nebo historik umění Bohumil Nuska.

Ze scénografů nutno připomenout Jaroslava Malinu a Miroslava Melenu, také Jana Schmida, dále Vratislava Habra, Pavla Nešlehu, Helenu Anýžovou, Jiřího Bendu, Irenu Greifovou, Šárku Havlíčkovou, Janu Břežkovou, Monu Hafsahl, Janu Sovákovou, Vladimíra Němečka, Petru Goldflamovou Štětinovou, Jana Bažanta, Maxima Velčovského, Nikolu Tempíra, Karla Čapka ad., (graficky spolupracovali též Adam Hoffmeister, Bohumil Franc, nyní Vladimír Vimr), dvorním scénografem je od roku 2016 dosud Ondřej Zicha.

Hudební stránce se v Ypsilonu vedle Karla Nováka a Miroslava Kořínka postupně věnují Marek Eben, Vladimír Kratina, Jiří Schmitzer, Jan Jiráň, Dominik Renč, Jiří Bulis, Svatopluk Jányš, Vratislav Šrámek, Ľubica Salamon-Čekovská, Zdeněk Dočekal ad.

Audioukázka ze hry Swing se vrací neboli O štěstí

V současnosti tvoří citlivě budovaný a generačně neustále obnovovaný soubor se širokým a spřízněným okruhem hostů: Jiří Lábus, Martin Dejdar, Jana Synková, Jaroslava Kretschmerová, Marek Eben, Miroslav Kořínek, Jan Jiráň, Pavel Nový, Lenka Loubalová, Petr Vacek, Václav Helšus, Zuzana Měsíčková, Oldřich Navrátil, Petr Vršek, Renata Rychlá, Daniel Šváb, Markéta Plánková, Jan Přeučil, Jana Šteflíčková, Ondřej Ruml, Arnošt Goldflam, Roman Janál, Michaela Šrůmová, Jana Šrejma Kačírková, Jiří Korn, Zuzana Kronerová, Lilian Malkina, Martin Janouš, Jakub Slach, Romana Sittová, Martin Bohadlo, Roman Mrázik, Maxime Mededa, Martin Šmíd, Jan Onder, Barbora (Popelková) Skočdopolová, Jiřina (Mencáková) Vacková, Andrej Polák, Dominik Renč, Tomáš Víšek, Jiří Štědroň, Petr Koura, Jitka Vrbová, Jitka Zelenková, František Uhlíř, Jan Noha, Petr Hasman, z nejmladších Lumíra Přichystalová, Paulína Labudová, Veronika Soumarová, Kryštof Mende, Kamila Kikinčuková, Jan Bradáč, Jan Večeřa, Miroslav Novotný a mnozí další.

Stále platí pravidlo pěstovat smysl pro věrohodnost a pokoušet se předbíhat svou dobu.

Probuzení čili Třesk

Ve stále otevřené genezi Studia Ypsilon se rozlišuje hned několik velkých vývojových etap, s důležitým předstupněm už před zakládajícím rokem 1963, kdy Ypsilonka působila již několik let jako volné sdružení beze jména, příležitostně uskutečňující různé, převážně soukromé divadelně akční improvizace na náhodných místech republiky, často v Praze, ale hlavně v severních Čechách.

Počáteční fáze existence Studia Ypsilon, zvaná PROBUZENÍ čili TŘESK, spadá do let 1963 až 1968, během nichž bylo uvedeno hned několik titulů autorské povahy. První inscenací Studia Ypsilon bylo na svou dobu formálně zcela šokující dvoudílné Encyklopedické heslo XX. století (1964, 1965), charakterizované jako metaforické divadlo faktu.

Další výjimečnou inscenací, vyznačující se typickým střihovým a montážním způsobem myšlení a vytváření, se stala Carmen nejen podle Bizeta (1966), kterou byla v Ypsilonu rovněž započata hudebně-operní dramaturgická řada. Představení natočil ve vzrušené době roku 1968 Evald Schorm jako stejnojmenný středometrážní film.

Následuje Hořínkova nevydaná pseudodetektivka Předposlední případ Leona Cliftona (scéna František Tröster; 1967), náležející do další Schmidem programově rozvíjené dramaturgické řady, jíž byla vedle opery série nehratelných a zapadlých textů. K těm patřila také Návštěva na výstavě 1889, naivistická hra malíře Henriho Rousseaua-Celníka, s níž Ypsilonka ještě stihne zažít mimořádný úspěch na Festivalu světového divadla v Nancy (1968), než dojde k dlouholetému zákazu všech jejích dalších cest do zahraničí.

Happening a improvizační tendence těchto raných let vrcholí nemravnou pohádkou Princezna Kudrlinda (1966), dále pak Takzvaným večerem na přidanou (1966), s užitým principem společné sebehry – všestranné improvizace s písničkami, v různých obměnách a často i s významnými hosty z kulturně společenského života praktikované s uplatněním Schmidovy metody živé režie, tj. „za chodu“ a přímo na jevišti.

Divadlo svět

Přibližně v letech 1969 až 1974 se utváří druhá vývojová etapa Studia Ypsilon, pojmenovaná DIVADLO SVĚT. Existence Ypsilonky pod totalitním tlakem je stále obtížnější, přesto trvá její charakter studia (dílny), tj. co nejvíce otevřeného a komunikativního divadla – jak jen to bylo možné. K význačným počinům tohoto období zajisté patří Schmidova absurdní mikrohra s eroticko-psychoanalytickým námětem O tom jak ona… (1969), dále i Picassova svérázná surreálná hra Touha chycená za ocas, v Ypsilonu uvedená pod názvem Picasso a jeho touha chycená za ocas (s působivě zhudebněnými Picassovými texty K. Novákem; 1969).

Z klasických témat je nastudován např. Don Juan (1970), s použitím textů Lorenza da Ponte a Tirsa de Moliny, magické představení jakoby popírající přitažlivost zemskou. V rámci hudební řady je uveden např. Orfeus v podsvětí (1970), La Traviata – Pobloudilá (S kaméliemi) (1972) nebo Rigoletto! Král se baví! (1973). Výrazně výtvarné divadlo reprezentují tituly Taškáři (1968), Začarovaný vůl (1969) či Petruška ženichem aneb Vyhraje to Petruška (1970), jinak mimořádně zdařilá baletně-pohybová komedie podle orchestrální suity Igora Stravinského (s živými dohrávkami).

Encyklopedickou linii zastupuje hudební Swingový večer, takzvaný na přidanou (1970), dále třeba fragmentární nastudování počátků divadelní avantgardy dvacátých let, Depeše a jiné na kolečkách (1972). Nepřehlédnutelné také bylo uvedení Andrejevovy hry Láska k bližnímu (1971), o údělu individua v bezohlednosti kruté doby. Grabbeho hrou Žert, satira, ironie a hlubší význam (1971) začal pravidelně ve Studiu Ypsilon režírovat Evald Schorm, k jehož dalším inscenacím této éry patří Dostojevského Věčný manžel (1973) a Dvanáct křesel od Ilfa a Petrova (1973).

Velký ohlas vyvolala v těchto letech také nejrůznějšími výrazovými prostředky Schmidem režijně uskutečněná drastická Ghelderodova Balada o Velkém kostlivci (1973).

Ovšem zcela výjimečným představením se stalo Jarryho Ubu králem, s mnoha pozváními na festivaly – leč nepovoleno (1974). Nadále se pěstuje volná tvorba, jako byly např. živé kolektivní improvizace Pánská jízda (1971), dále O krasavci mezi savci, i s několika psy na jevišti (1974), Večery pod lampou, vždy se zajímavým hostem z nejrůznějších oborů (pravidelně od roku 1973, např. se spisovateli Bohumilem Hrabalem, Josefem Škvoreckým, Ivanem Vyskočilem, Zdeňkem Mahlerem, muzikologem Václavem Holzknechtem, malíři Janem Bauchem, Vladimírem Komárkem a výtvarníky Jiřím Kolářem nebo Adolfem Bornem, běžcem Emilem Zátopkem, skladatelem Janem Klusákem, dirigentem Liborem Peškem, herci Josefem Kemrem, Milošem Nedbalem, Magdou Vašáryovou, Olegem Tabakovem, filmovými režiséry Františkem Vláčilem, Jurajem Herzem, Věrou Chytilovou, ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem a zpívali zde také Eduard Haken, Václav Irmanov, Marta Kubišová ad.), anebo Vánoční večery, s objevem Paschovy Vánoční mše F dur, od roku 1972 stále na repertoáru.

Divadlo člověk

Následující období let 1974 až 1988 charakterizuje změna orientace Divadla svět na DIVADLO ČLOVĚK, vyznačující se pohybem od dřívější encyklopedické šíře více směrem k lidské výjimečnosti, jedinečnosti a prohloubenosti. Dále a zase jinak se rozvíjí česká otázka, přibude téma času a místa, téma moci, otázky trapnosti, ale i geniality, nově se opírající o životy a osudy velkých osobností.

K nejvýznamnějším inscenacím tohoto období patří Michelangelo Buonarroti (1974), s nímž Ypsilonka může (teprve až šest let po premiéře) opět začít jezdit za hranice, zároveň i Schmidova hra Třináct vůní (z deníku žákyně) (1975) v Schormově režii, nebo barokním a lidovým divadlem inspirovaný Kovář Stelzig (1975). Také nově přeložený a poněkud jinak vyložený Makbeth (1976) či Gayova Žebrácká opera (1977), s hudbou Johanna Christopha Pepusche a Kurta Weilla, anebo skandální Život a smrt Karla Hynka Máchy (1978). Mezitím byly ještě uvedeny hry jako např. Vianovi Budovatelé říše v režii Jana Kačera (1976, brzy zakázáno) nebo Radzinského Rozhovory se Sókratem v režii Jana Grossmana (1977).

Naprosto ojedinělou událostí v historii českého divadla byl riskantní přechod Ypsilonky z oblasti do hlavního města, který se za velmi těžkých podmínek uskutečnil na konci roku 1978. Udržet divadlo v době naprosté politické bezmoci bylo téměř neuvěřitelné. Přestože zařadit se do sítě pražských divadel nebylo pro Ypsilonku, do té doby v Praze se všemi svými tituly pravidelně hostující, příliš složité, problémy, jež se nahromadily už dříve, začaly po odchodu z Liberce přerůstat v ještě těžší komplikace i krizi.

V Praze Ypsilon nejdříve působí pod názvem Ateliér-Ypsilon jako soubor Státního divadelního studia a teprve od doby platnosti nového Divadelního zákona v roce 1981 pod hlavičkou Divadla Jiřího Wolkera opět jako Studio Ypsilon. Ještě v témže roce ovšem dochází z důvodu nečekané rekonstrukce k uzavření divadelního sálu ve Spálené ulici a divadlo je nuceno příštích dva a půl roku hrát na zájezdech a náhradně po celé Praze, nejvíce v Žižkovském divadle, také v Redutě, Klicperově divadle, Činoherním klubu, Divadle Na zábradlí, Rokoku, Branickém divadle a jinde.

V roce 1984 se Studio Ypsilon konečně vrací do svého nově, také arénovitě uzpůsobeného sálu v paláci Olympic (prvním pražském funkcionalistickém domě z roku 1927 od architekta Jaromíra Krejcara), kde může od devadesátých let využívat také druhý, větší sál, rekonstruovaný do původní podoby ve stylu art deco.

První pražskou premiérou Ypsilonky (ještě v Branickém divadle) byl Rabelaisův Obr Gargantua, jeho smích a život (1979). Jako průlomový se v Praze po několika dalších malých titulech ukázal být výrazně improvizační a hudební Schmidův nezařaditelný jevištní útvar Outsider (1981), s podtitulem: Životopis slavného muže v uvozovkách aneb Stále něčím narušovaný večírek, kde střídavě, ve zlatém řezu představení, vystupovaly hostující zpěvačky: Ljuba Hermanová, Vlasta Průchová, Hana Hegerová a Zuzana Burianová. Dle zpětného pohledu kritiky: manifest českého divadelního pre-post-modernismu.

Po Outsiderovi, který Ypsilonu objevil další novou inscenační cestu, následovala parafráze buffa opery Lazebník sevillský aneb Bartolova svatba (1981), další z mimořádně vydařených projevů Schmidova inscenačního principu „divadelní dekonstrukce“ (hudebně adaptováno dvorním skladatelem a kapelníkem Ypsilonky M. Kořínkem). Následovala rovněž úspěšná kmenová inscenace, Schmidova životopisná hra Voni sou hodnej chlapec aneb anabáze Jaroslava Haška (1983), herecky velmi překvapivá, a přestože neobyčejně humorná, v Ypsilonu zatím snad největšího psychologického záběru. Důležitou akcí nadcházející sezóny, kterou se zároveň otevřel sál ve Spálené, byla Dílna Ypsilon 84, v jejímž rámci byla prvně uvedena také Radzinského hra Divadlo za časů Nerona a Seneky (1984). Ještě v témže roce se Studio Ypsilon podílí na významném inscenačním projektu Cesty, v manifestačním propojení s divadly Husa na provázku, Hadivadlo a Divadlo na okraji.

Přestože Ypsilonku stále provází divácký zájem a nadšení, její situaci i nadále znesnadňují opakované zákazy a složitá schvalování. I tak se nicméně divadlu podaří uvést některé další odvážné tituly, jakým byl např. filozofický pamflet Matěj Poctivý (1985), Schmidův Večírek (dráždivá sonda do krizových vztahů socialistické rodiny; 1985) nebo Ghelderodovo moderní antidrama O ďáblovi, který sliboval hory doly (1986).

K vrcholům let osmdesátých patří Tyňanovova Vosková figura (s písněmi M. Ebena; 1987) a na jejich konci také Erdmanův Sebevrah (hudebně obohacený o písně J. Schmitzera a J. Jiráně na slova J. Synkové; 1988). Před ním ještě vznikne úspěšná kolektivní improvizace Tak jako tak (1987), žánrově neortodoxní, divadelně hudební exhibice s autorským písničkovým programem členů Ypsilonky. Několik sezón se hraje převážně v aréně, s diváky po obou stranách, méně kukátkově.

Divadlo souvislostí

Následující dlouhé a bohaté období let 1989 až 2014, nazvané DIVADLO SOUVISLOSTÍ, začíná už v předrevolučním čase vynikající Hořínkovou dramatizací Kafkovy Ameriky (1989). Kruté představení o zklamání, rozpolcenosti, marné naději a bezmoci. Zážitek přesto skoro zázračný. Inscenace se posléze stane hlavní inspirací stejnojmenného filmu Vladimíra Michálka, s totožným obsazením v hlavních rolích (1994).

Ještě předtím se však Ypsilonka se svou diváka „nerozmazlující“ Amerikou účastní kafkovského festivalu v německém Korbachu, kde zároveň sklízí mimořádný úspěch též inscenace Doupě (1991), kterou Schmid realizoval se svými studenty a poté i programově zařadil do repertoáru Ypsilonu.

A za zmínku stojí rozhodně i událost předcházející: v rušné sezóně 1988–1989 uspořádání autorsko-improvizačního galaprogramu ve velkém sále pražské Lucerny, jenž se konal pod názvem Ypsilonka v Lucerně (1989) u příležitosti oslav pětadvacátého výročí Ypsilonky.

V devadesátých letech začíná vedle Studia Ypsilon fungovat STUDIO Studia Ypsilon, koncipované jako specifická tvůrčí platforma, spojující pedagogickou, studijní a praktickou divadelní činnost, z níž kromě početné řady inscenací (např. Čujba, XX. století, Abeceda, Jarmark, Hymna, Smrt, Přátelé, Amála a Prasák, Pan Nula, 1203 aneb není mi smutno, Franz K. je z Prahy, V sedmém pádu a mnohé další) se vyvinulo i pořádání nonkonformního festivalu Proti krachu tvořivosti, po němž se začne s pravidelností organizovat Festival Cute dramatiky, s cílem systematicky mapovat současné mladé divadelní tendence. Také v této souvislosti je navázána spolupráce s torontskou divadelní školou University of Toronto at Scarborought, z níž vzešlo několik pozoruhodných česko-kanadských divadelních projektů (Muž a žena, Já a ostatní, Mýty, které nás spojují, Umění žít), vždy pod režijním a pedagogickým vedením prof. Jana Schmida za českou stranu a v dramaturgické spolupráci s prof. Michalem Schonbergem za stranu kanadskou.

K vynikajícím inscenacím ypsilonského repertoáru této éry (stále podnětné mj. také silnou mezigenerační provázaností) patří např. Bůh (1990) podle Woodyho Allena, proslulý a zahraničím často žádaný Mozart v Praze (1991), po němž došlo i na inspiraci filmem Někdo to rád horké v podobě „revue“ Horké to někdo rád (1993) nebo na shakespearovskou improvizaci Romeo dnes večer, Julie (1993), hudebně Schmitzerův rockový Horrorband (koncert aneb Drakula, Frankn Štajn a jedna pani) s efektními filmovými dotáčkami (1995) nebo Hlava Medúzy (1996) patafyzika a trumpetisty Borise Viana v Lasicově režii.

Dále přichází originální svěží ypsilonská adaptace známé opery Prodaná nevěsta (1996), s níž divadlo mnohokrát a s divácky velkou slávou vyjelo do světa. Úspěšně je hraná dodnes, stejně jako předchozí Hlava Medúzy nebo následující, hodně přitažlivá Schwajdova tragikomická Svatá rodina (1998) v Nvotově režii, před níž bylo nastudováno ještě Poláčkovo Vše pro firmu aneb Otec svého syna (1997) či Amicisovo a Goldflamovo Srdce (1997).

Po speciálně pro Studio Ypsilon přeložené Oprátce (1999) od Rustama Ibrahimbekova (jehož úspěšnou světovou kariéru Ypsilonka nastartovala už v sedmdesátých letech troufalým uvedením jeho Ženy za zelenými dveřmi) a dále Grumbergově absurditě Okno (Zítřek oknem do ulice) (1999) přichází na řadu stále uváděná a již kultovní Schmidova Praha stověžatá, v asociativním proudu času se vynořující uhrančivě rozkošatělý portrét české metropole, poprvé předvedený v roce 2000 jako hold Praze coby evropskému městu kultury.

Následují lehce oddychově a v radosti ze hry nastudovaní Tři mušketýři jdou aneb Přicházejí báječní páni (2000), Žito kouzelník (2001) v Bočanově režii a jako velmi zdařilý pokus se prezentuje dávno zapomenutá Skružného Kometa Hanzelínova (2002).

Po ní je v Ypsilonce nastudován další z operních hitů, slavná česká opera o vodní víle nešťastně zamilované do smrtelníka, Rusalka nejen podle Dvořáka (2003), rovněž dlouhodobě a stále na repertoáru. Posléze se představují např. Nvotův Altánek (2003) podle dramatického textu Hermanna Ungara (v češtině poprvé uvedeného), dále detektivní komedie Pravý inspektor Hound (2004) od Toma Stopparda v Havelkově režii nebo kabaretně pojaté Vinobraní v Ypsilonce aneb Dožínky operety (2005), s nejrůznějšími muzikami na přeskáčku.

V činoherní řadě je realizován Shawův Pygmalión (2006), dále Havelkův rozpoutaný nadčasový Nadsamec Jarry (2006) či jako pozoruhodný experiment Putování slepého hada za pravdou (2007) podle Ladislava Klímy a Franze Böhlera.

Jako velká senzace byla v Ypsilonce objevně uvedena Twainova hra Is He Dead?, tedy doslova Je mrtev?, v Ypsilonu hraná pod názvem Vdovou proti své vůli (2007). Pozoruhodná byla také např. inscenace Z jejího života aneb Kabaret Průvan čili Buduj vlast, posílíš mír, Arnolde! (2008) podle Jiřího Justa, avízovaná jako „propadák zpátky do padesátých let i hloub“.

Premiéru mělo také Havelkovo stále hrané mysteriózní Drama v kostce, pokus 2 (2008). Následuje velkolepá a v typicky ypsilonském posunu zpracovaná Gounodova opera Faust a Markétka (2009), prokládaná rozverným životopisem samotného skladatele.

Poté se představují např. Goldflamova Babička se vrací (Dichtung und Wahrheit čili Vybásněná a pravdivá) podle Němcové (2010), střihově dějinně životopisný T. G. M. aneb Masaryk mezi minulostí a dneškem (2010), také např. Holičkova generační studiová inscenace Demo Demokracie (2012), hraná na malé scéně, a další Schmidovy hry ze současnosti: Muž na větvi aneb Slavnost na horách či Prvobytně pospolné místo v Čechách (2012), rozkrývající téma plurality času, paměti, věčnosti a pomíjivosti, či Škaredá středa aneb Teta z Halifaxu (2013), věnovaná otázce české emigrace.

Poté ještě groteska Nový bleší cirkus (odkaz příštím generacím) od Milana Šotka, v jeho vlastní režii (2014).

Divadlo vzájemnosti

V duchu pokládání si otázek, co v dnešní době absentuje a co se nám při všem, co můžeme, přeci jenom nedostává, se Studio Ypsilon pokouší vzhledem k povaze naší přítomnosti pozměnit formu divadla, takže se zaměřuje ještě i na jiné způsoby komunikace, setkávání a propojování. Zhruba od roku 2015 se tak profiluje stávající období, zvané DIVADLO VZÁJEMNOSTI, reagující na proměňující se vnímání skutečnosti, což se přirozeně odráží také v hledání a volbě nových témat a možností jejich tvůrčího zpracování.

V hudební řadě došlo k významnému obohacení uvedením Schmidovy inscenace Sežeňte Mozarta! – hudební kratochvíle kolem flétny, která je kouzelná (2015), v „zednářském oparu“ se odvíjející hry, která v údivu poodhaluje věci časem zapomenuté, relativizuje pro a proti, staví na heterogenitě pohledu na svět. Odtud také kvalita ryze ypsilonská: žánrová nespoutanost, zde i s volností pohybu mezi operou a jazzem. I taková je v Ypsilonu Kouzelná flétna.

Dále a docela jinak se k Franzi Kafkovi vrací Arnošt Goldflam titulem Proměna aneb Řehoř už toho má dost (variace na téma), ve vlastní úpravě a režii (2015).

V originálním posunu pokračuje rozvíjení hudebně-taneční řady ve Schmidově radostně živelném triptychu, majícím společnou vnitřní souvislost. Jde o představení Swing se vrací neboli O štěstí (2016), druhým je Varieté Freda A. aneb Chytání větru (o hledání pražského původu Freda Astaira a v choreografii J. Ondera; 2017) a třetím Kostky jsou vrženy aneb Don Juan a hlavně Pocta Jaroslavu Ježkovi (2017), na téma: „Každý hráč sám o sobě musí mít rytmus všech.“

V linii klasických titulů je nastudována slavná Kesselringova černá komedie Jezinky a bezinky (2018).

Ještě v témže roce mimo dramaturgický plán Studia Ypsilon jako zcela ojedinělé „tady a teď“ vzniklo encyklopedické a také dosti hudební představení ke stému výročí vzniku republiky, 28. říjen 1918. Den po dni před sto lety (k našim dějinám – optikou od Červené sedmy k dnešku). Ve Schmidově režii byla hra (autorů Jana Schmida a Jana Koláře) uvedena pouze jednou, právě 28. října 2018 v přímém přenosu České televize, rovnou z Grégrova sálu v Obecním domě, v živém dění kolem stolu, u něhož byly přijaty první zákonné normy nového státu a opatrně vyhlášena samostatnost. Je dobré to připomenout.

Další, již regulérní titul představuje lákavá Feldekova adaptace operety Mamzelle Nitouche, Utíkejte, slečno Nituš! (2019), tentokrát v režii Petera Oravce.

Avšak zřejmě největší pozornost na sebe aktuálně strhává Schmidův opus, jubilejní představení Spálená 16 (2019), náročně budovaná mnohovrstevnatá kmenová inscenace, v atraktivitě skutečné podívané rozkrývající překvapivou historii domu a ulice, kde Studio Ypsilon již tolik let sídlí. Ulice, která se až „filmově“ co chvíli tlačí na samotnou scénu. Fascinující představení, jež ztracenému člověku dneška nabízí možná i způsob, jak sebe sama hledat v minulosti, a i tím se snad opět začít rozpoznávat v nepřehlednosti současnosti. Inscenace jako řeka času, v Ypsilonu dosud zřejmě s největším počtem herců v obsazení. Divadlo vzájemnosti. Divadlo, jež překračuje samo sebe. Divadlo jako akční rozprava (dokonce s odbornými dovětky skutečného historika na jevišti), trochu katedra a také sympozium, s taktikou performativní traktace. To vše s vědomou připomínkou základních věcí člověka.

Eva Kulová

Z knihy Ypsilonka přítomnosti aneb Divadlo vzájemnosti, s přesahem do minulosti, aby nám budoucnost neutekla (přesně léta 2015 až 2019).

Výběr z použité literatury: Pětadvacet. Studio Ypsilon 1963–1988 (1988), Třináct vůní (1992), Čtení o Ypsilonce (1993), Legenda jménem Ypsilon (2004), Jan Schmid (2006), Můj divadelní svět (2006), Skripta Y (2007), Nejen prstem po mapě (2008), Epištoly v kapitolkách (2012), Cesta Ypsilon (2014), Sežeňte Mozarta! (2015), Improvizace, náhoda a jiné vyhlídky (2018).

Ypsilon