V premiérové komedii Škaredá středa aneb Teta z Halifaxu se nečekaně sejdou dvě rodiny v jednom domě

Nová inscenace je jedním z větších připomenutí padesátého roku založení Studia Ypsilon (1963), na který naváže příští rok výročí padesáti let od vůbec první premiéry Encyklopedické heslo XX. století (1964).

„Teprve až kolize s budoucností přináší hlubší poznání a vědomí života v různých jeho okolnostech, jež nutí k hlubším otázkám. Málokdy docilujeme nestrannosti, takže i naše spravedlnost může být nespravedlivá a někdy dokonce nepravdivé jednání může být i trefa do černého. Přestáváme vidět věci z více stran. Neumíme si všímat toho, co je jen trochu ukryto tam, kde se věci dotýkají nebo setkávají. Když něco hledáme, tak jen v tom, co je po ruce, okliky se nevyplácí, takže stále méně nacházíme kdesi v zákrutách to, co jsme ani původně nalézt nechtěli, ale co se třeba může nakonec ukázat jako to pravé a nejlepší,“ vysvětluje Jan Schmid.

Jedním z hlavních témat komedie Škaredá středa je téma emigrace a problematika následného návratu do vlasti. Jak je Ypsilonce vlastní, nic není nahlíženo zcela vážně a vše se trochu zběsile zvrhává do příběhu o překvapivém propletení životů dvou rodin. Diváci se mohou tradičně těšit na skvělé herecké obsazení v podobě známých jmen, a to i z řad mladé ypsilonské generace. A proč by diváci měli přijít na Škaredou středu? „Aby neměli škaredý čtvrtek, to je jednoduché,“ vysvětluje herec Jiří Lábus.

Jiří Lábus úplně jinak

V připravované komedii, jejíž premiéry jsou plánované na 26. a 28. dubna, není vlastně nic, jak má. „I ve Studiu Ypsilon může něco vypadat zcela jinak, než bychom očekávali. Tak se stalo v inscenaci Škaredá středa, kde „manželská“ dvojice Jiří Lábus a Jana Synková nabízí zcela nový zážitek v neméně působivém partnerství zejména s Oldřichem Navrátilem a Martinem Dejdarem, ale i s Jiřinou Vackovou, Renatou Rychlou, což „průvodcovsky“ zcela generačně provázejí a zprostředkovávají Martin Bohadlo a Bára Vyskočilová. Všem slouží a napomáhají Martin Janouš a Dominik Renč. A navíc: sám příběh komedie je velmi originální. Nebo: jak přijít k újmě z vlastní viny,“ vysvětluje Jan Schmid a dodává, že „Jiří Lábus je jiný než v jiných inscenacích, jedná se o širší herectví a dobrou souhru všech, která je do velké míry jeho zásluhou.“

O hře a inscenaci aneb Jak vznikala Škaredá středa

Jak se s životně komickými situacemi, které mohou být leckdy až hořké, vypořádá rodina Kocourkova a Zázvorova vám ukáže nejen čtveřice hlavních postav, dvou manželských dvojic: „Přestože nelze popřít všestranně dobře míněné úmysly zúčastněných, výsledkem je někdy až tupohlavost, nonsens, náhle fraška, takže ze shod může rychle dojít k neshodám,“ poznamenává Jan Schmid.

Jan Schmid je také dramatik a tato hra navazuje na jeho předchozí dramatickou tvorbu, třeba na Třináct vůní nebo Večírek atd. A protože není jen divadelník, ale rovněž spisovatel-beletrista, nepíše jenom scénáře, ale i hry, které se dají inscenovat i na jiných jevištích a v jiných divadlech, tak například Třináct vůní bylo kdysi inscenováno v Ostravě. Právě taková zcela samostatná hra je Škaredá středa.

Vznikala postupně – když byl v devadesátých letech Jan Schmid v Kanadě, začal psát hru o problému emigrace, o proměně mentality z toho vyplývající, a zejména pak o potížích z toho, že člověk najednou zjistí, že se mu uzavřely určité možnosti vývoje a zároveň, že si osudově zpřetrhal vazby a vztahy k domovu, tedy ke svým původním mentálním i duchovním kořenům. Na tomto půdorysu se rozehrává příběh, který je částečně reálný nebo realistický, ale zároveň (proto se to taky jmenuje Škaredá středa) jsou v něm konfrontovány určité hodnoty, jež bychom mohli nazvat konstitutivní, a které stály u zrodu evropské civilizace a kultury, se současným sekulárním světem. Hra pracuje s biblickými motivy, které jsou aluzivně v pozadí každé situace, odkazuje na motivy nejen křesťanské, novozákonní (zmrtvýchvstání, pašije a pašijové hry), ale zároveň i na téma starozákonního pesahu čili vykoupení z otroctví a získání svobody: a teď vlastně co s ní? To vše se řeší v reálných a někdy i kuriózních mikrovztazích, nad nimiž ovšem stále visí jako zrcadlo ona kontinuita obecných hodnot, na nichž Evropa a evropský způsob bytí stojí, a co vlastně dělá současnou Evropu Evropou

„Jan Schmid měl hru už napsanou tehdy v Kanadě, někam ji ovšem založil a pak na něj před deseti lety někde vypadla, ne celá, jen první jednání a nemohl najít to druhé. Minulý rok se rozhodl ji zrekonstruovat a pokračovat nově, se stejnou představou tématu i herců. A tak spatřila tato hra v definitivní podobě světlo světa. A protože ji považujeme za hru velmi aktuální, rozhodli jsme se ji v této sezoně uvést,“ dodává ke kontextu vzniku inscenace dramaturg Jaroslav Etlík.

Výprava Jaroslava Maliny

Výpravy inscenace se ujal vynikající kostýmní a jevištní výtvarník, malíř, grafik a pedagog Jaroslav Malina, jehož jméno daleko přesahuje hranice České republiky i Evropy. V průběhu své profesionální kariéry vytvořil přes 400 scénických a kostýmních výprav ve spolupráci s téměř všemi divadly v České republice, některými na Slovensku, v USA, Rusku, Anglii, Polsku, Španělsku, Bulharsku, Itálii a SRN. Samostatné výstavy jeho děl byly uspořádány například v San Franciscu, Los Angeles a řadě dalších významných světových výstavních míst.

Miroslav Kořínek o hudbě ve Škaredé středě

Na hudbě a hudebním nastudování nové komedie se podílela trojice autorů Miroslav Kořínek, Dominik Renč a Martin Bohadlo. „Jsou inscenace, kde je hudba zcela zásadní prvek jako třeba ve Faustovi a vůbec v operních adaptacích, ale ve Škaredé středě si nemyslím, že by měla úplně prvořadý význam,“ říká skladatel a korepetitor Miroslav Kořínek.

„Něco jiného byl Muž na větvi, kde se písničkami, jejich výběrem a nadhledem nad nimi akceptovala doba, ve které se to odehrává. V Muži jsem si muziku zvlášť užil, protože písničky 50. a 60. let představují to, co jsem prožíval jako mladý kluk. Ve Škaredé středě ale zaznívá skvělý hit, který je naprosto současný, bezprostřední, a který vytvořil Martin Bohadlo, já říkám „to Bohadlo.“ Co „to Bohadlo“ stvořilo, bych já nikdy nevymyslel,“ prozrazuje Kořínek a dodává: „Hudbu realizuje na jevišti Dominik Renč, a to vnímám velice pozitivině, on je schopný splnit režisérovi na fleku, co si vymyslí.“

Kdy je Škaredá středa?

V české frazeologii se nachází skupina frazémů, která reprezentuje církevní svátky katolické církve. Zvláštní pozornost si zaslouží Škaredá středa. Staročeský slovník má pod heslem popelec 1. „popel svěcený a sypaný n. mazaný na hlavy věřících na Popeleční středu; 2. Popelečná (popeličná, popelcová) středa (círk. svátek, počátek předvelikonočního postu).“ Podobně Ottův slovník naučný: „Popelcem, popeleční středou začíná v církvi katolické čtyřicetidenní půst a čas velikonoční.“ (…) Přesvědčivé přirovnání uvádí J. Zaorálek: „mračí se jako popeleční středa/jako škaredá středa“.

Proč vlastně má Popeleční středa, první den katolického půstu, lidové pojmenování škaredá? Škaredá/Popeleční středa souvisí s pojmem masopust. Tradice masopustu jako jedné z nejstarodávnějších karnevalových tradic uvítání příchodu jara v den rovnodennosti sahá až do pohanství. (…) Během velikonočního postu bylo zcela zakázáno veškeré veselí a zábavy: „Po půlnoci v úterý masopustní ustalo se v tanci, říkávali: tančí-li se déle, zjeví se mezi tančícími myslivec-čert. Basa se nosí kolem sálu a potom pochová v koutě. – Nastal půst. Ráno jdou všichni osadníci do chrámu pro „popelec“, aby si připomněli „marnost světa“. (…)

(L. Danylenková, Naše řeč, ročník 83/2000, číslo 4)