První (post)koronavirovou premiérou Studia Ypsilon je komedie kolem požáru Národního divadla

27. 8. 2020

Ani pandemická situace a zavření divadel nezabránilo Ypsilonce v nazkoušení nové inscenace NÁRODNÍ TRAGÉDIE aneb PŘEKRÁSNÝ NADHASIČ PRAŽSKÝ, jejíž dubnová premiéra byla zrušena, přesto, jak to bylo možné, se zkoušelo dál, takže mohlo dojít alespoň k předpremiéře 2. července, kterou Ypsilonka symbolicky (víceméně domácky) ukončila sezónu minulou 2019/2020 a konečně premiérami 10. a 14. září v 19. 30 hodin ve velkém sále divadla nadějně zahajuje sezónu novou 2020/2021.

Režie hry od Ivy Peřinové se ujal ve Studiu Ypsilon již podruhé hostující Peter Oravec, výpravy Ondřej Zicha a hudební adaptace Miroslav Kořínek a Dominik Renč. Vedle kmenových herců Jiřiny Vackové, Martina Bohadla, Lumíry Přichystalové, Martina Janouše, Kryštofa Mendeho, Lenky Loubalové, Renaty Rychlé, Miroslava Novotného, Jana Večeři, Veroniky Soumarové, Jana Bradáče a Dominika Renče si v Ypsilonce opět zahraje také Václav Helšus, dříve člen souboru v době ještě libereckého působení této dnes přední pražské divadelní scény.

Příběh je inspirován skutečnou událostí – požárem Národního divadla. Tragédie! Co čert nechce, vznikla z toho znamenitá komedie, ve které se zřetelně zrcadlí i česká povaha. Zároveň hodně muziky! Hravě ironický příběh, který propojuje historická fakta a dobové souvislosti s fiktivním lidským osudem, s radostmi i strastmi, jež mladý, pohledný a odvážný hasič Čeněk zažívá v průběhu let stavby Národního divadla. Jímavě rozverný příběh o hrdinovi, kterého si historie připomíná jako toho, jehož vlastní pohřeb, pořádaný za účasti hasičských sborů právě v den vznětí Národního divadla, tj. 12. srpna 1881, se stane příčinou fatálního zpoždění pražských hasičů, pročež „Národní“, ovšem i shodou dalších nepříznivostí, lehne popelem.

Jak píše v programu ke hře Jan Schmid: „Zajímavé, že se o tom, co nás potkalo – vyhoření Národního divadla – hodně mluvilo, psaly o tom všechny noviny, až událost začala nabírat i jiné obrátky, a protože byla záležitostí všech, celého národa, stala se i komedií, kterou můžeme chápat i jako projev v dějinách vzácného sjednocení.“ Zařadit do ypsilonského dramaturgického plánu divadelní hříčku na toto téma, vpravdě komedii na pozadí tragédie, prý Jana Schmida napadlo (možná už v předtuše současné celospolečenské krize) po přečtení diváckého dopisu, napsaného po zhlédnutí teprve nedávno ve Studiu Ypsilon uvedené náročné kmenové inscenace Spálená 16, v časových skocích kaleidoskopicky a mnohdy nečekaně až objevně odkrývající genius loci domu a ulice, kde divadlo sídlí, včetně významů a hodnot, jež rychlému a většinou i povrchnímu dnešku zpravidla unikají.

Inspirace dopisem

(krácený text Jana Schmida z divadelního programu)

Nedávno nám do divadla přišel od jedné divačky pozoruhodný dopis. Začínal slovy: „ŽIJEME DOBU, KDY SE VŠECHNO DEVALVUJE A NENÍ SE ČEHO CHYTIT.“ Divačka dále vyjmenovává, co všechno jí všeobecně na naší současnosti vadí: proč taková rychlost všeho, nesoustředěnost, neschopnost se domlouvat, natož koncepčně myslet. (…) Rozčilujeme se, přesto chceme být rozptylováni a vystavujeme se jen bubnové palbě senzací. Navíc těžko rozpoznáváme, co je lež a co pravda. (…) „Doporučovala bych více se vracet do naší minulosti. Alespoň pro příklady. Zkoušejme se pozastavovat a učme se znovu rozhlížet kolem sebe. (…) Všechno se měří jen penězi, na což doplácí právě kultura, takže společným jmenovatelem je nakonec nekulturnost všude a ve všem. Navíc nežijeme v žádném hodnotovém systému. Pak se právem ptáme: Kam se nám ztrácí demokracie? A to si ani neumím představit, jak by to dopadlo zrovna u nás, kdyby nám tady vyhořela například katedrála sv. Víta - jako se třeba stalo před nedávnem v Paříži s Notre-Dame? Byli bychom i dnes ochotni a schopni dobrovolně a s opravdovým smutkem vybrat na novou stavbu? Vždyť ani ve Francii jim to moc nejde. Myslím, že dnes už nikdo neuvažuje tak jako v době, kdy v Praze vyhořelo Národní divadlo – čárymáryfuk - a za chvíli stálo nové. Moc se mi líbí, milí ypsilonští, že právě vaše divadlo k takovým myšlenkám navádí, k obrodě člověka, nebo lépe řečeno, aby každý v sobě znovu začal hledat člověka.“

Když jsme dočetli až k tomuto místu, napadlo nás hledat v minulosti, čemu se někdy dříve lidé smáli, nebo naopak z čeho jim tekly slzy, a zda by to posunutě fungovalo i dnes. A tak právě proto, ne úplně náhodou - vždyť u nás doopravdy v roce 1881 vyhořelo Národní divadlo, což byla událost s rozměrem národní tragédie - jsem si vzpomněl na jednu ne zcela kramářskou, spíš šantánovou píseň jakési operní děvy, tedy spíš k pobavení než k vážnosti, ale také k dobrému příkladu, jak se vždy při něčem takovém zachovat. S humorem a novou pílí. A právě tahle konkrétní vzpomínka mě přivedla k divadelní hříčce na toto téma od Ivy Peřinové - komedie na pozadí tragédie. A když přitom pomyslím i na Vás, milá divačko, tak doufám, že se ocitáme na společné cestě a srdečně Vás k nám zvu. A jak sem tam koukám na to, jak to Peter Oravec u nás v Ypsilonce zkouší a ostatní to zakouší, vidím, že se všichni baví a v rozverné vzájemnosti jsou na sebe naladěni. Po nějaké krizi kultury - ani památky!

Připravila Eva Kulová

 

Zřizovatel:
Mediální partner:

Partner divadla: 


Spolupracujeme: