6. Mozarteum vs. Adria: různé cesty moderní architektury počátku 20. století

Jungmannova ulice nabízí milovníkům architektury první poloviny 20. století mimořádně zajímavý zážitek. Hned na jejím začátku se nacházejí dvě stavby, jejichž pomyslný dialog nám pozoruhodným způsobem zpřítomňuje diskuse a zápasy první čtvrtiny 20. století. Jeho prvním aktérem je Urbánkův dům, zvaný Mozarteum, který v letech 1911-13 postavil Jan Kotěra. Pomyslným protihráčem je rozsáhlý palác Adria, jehož průčelí vytvořil v letech 1922-25 architekt Pavel Janák. Porovnání obou staveb je mimořádně zajímavé. Zatímco průčelí Kotěrova Mozartea se vyznačuje důrazem na jasně viditelnou betonovou konstrukci a strohé cihlové stěny, Janákův palác Adria má těžký kamenný obklad, jehož obloučky a cimbuří jakoby evokovaly romantické představy o středověkých hradech a hradbách. Janák byl – stejně jako Kotěra – žákem vídeňského architekta Otto Wagnera a vyznavačem ryze moderního přístupu k architektuře a světu. Jak tedy zvláštní romantice jeho architektury vlastně rozumět? Janák patřil ke generaci, která se již v mnoha ohledech vymezovala vůči zakladatelské postavě Jana Kotěry. Tam, kde Kotěra prosazoval strohou kázeň a konstrukční pravdivost (jak názorně ukazuje Mozarteum), hledali mladší tvůrci výtvarnou svobodu a možnost k experimentům s tvary a objemy. Pavel Janák byl – stejně jako Josef Gočár či Vlastislav Hofman – protagonistou kubismu, který byl de facto generační revoltou vůči Kotěrovi a jeho přísné tvorbě. Ještě dále jde zmíněný palác Adria, jehož barevná fasáda navíc reflektuje dobovou touhu po nalezení „národního stylu“ nového československého státu. Ten se nakonec v této podobě neujal a sám Janák poměrně rychle přešel k purismu a následně až k funkcionalismu. I přesto lze však říci, že tento pokus o svébytnou a výtvarně silnou architekturu má své nezpochybnitelné kvality a zároveň patří k nejzvláštnějším fenoménům české architektury 20. století.